Napsal Mirek
jmenuji se Mirek. Jako kluk a i v pubertě jsem doma dostával na zadek. Vzhledem k tomu, že o rodiče jsem přišel v 10 letech, tak se o mne staraly mé dvě sestry, které jsou starší o 10 a 13 let. Byly ke mně vždy laskavé, milé a hodně mi dovolily. I přes věkový rozdíl jsme si výborně rozuměli. Měly však jednu podmínku, a to, že musím poslouchat. Vedle laskavosti uměly obě dát najevo i přísnost. Neváhaly mi tedy čas od času stáhnout trenýrky a nasekat. Od těch 10 do zhruba 12 rukou nebo malým pravítkem, později vařečkou. Rákoska přišla na řadu přibližně v mých 14 letech. Výprask na holý zadek jsem dostal klidně i během celé střední školy a ještě nějakou dobu i potom. Jelita na zadku jsem měl prostě normálně. Nijak zvlášť jsem nezlobil, ale sestry za mne cítily odpovědnost a moc dobře věděly jak dobré účinky má rákoska. A na výprask nikdy není nikdo moc starý a nikdy není pozdě. Vyrostl ze mne slušný člověk a i teď mívám občas na zadku jelita.
Sestry mne trestaly jedině na holou. Někdy mne po výprasku poslaly ještě klečet s nahým zadkem (to byla chvíle, kdy si každý, kdo byl doma mohl prohlédnout můj zadek plný jelit). Jelita moc nekomentovaly. Maximálně tak: To ti neublíží, Za pár dní to máš pryč apod. Neposmívaly se mi, když jsem měl čerstvě seřezaný zadek. Smyslem výprasku byl trest, ne ponížení. Já jsem věděl, že když jedna nebo druhá (většinou ta nejstarší sestra) bere do ruky rákosku a já nastavuji holý zadek, tak je to zasloužené. Prostě, že mé sestry ví proč to musí být. Po výprasku mne obvykle sestry objaly a zdůraznily mi, že mne mají rády. Dávaly tak najevo, že trestem je vše vyřízeno a ony se už nezlobí.
Obě mé sestry měly vždy docela sportovní štíhlou postavu. Připadaly mi krásné. Uměly se učesat a upravit. Obě měly dlouhé tmavší vlasy. Ta nejstarší měla většinou uprostřed učesané vlasy do pěšinka a ta druhá se česala spíš dozadu. Prostě kočky.
Slovo zadek padalo často. Když jsem měl dostat tak mi řekly takové ty fráze: Dostaneš na zadek, Připrav si zadek nebo jen Dostaneš výprask. Samy bývaly od našich rodičů bity (dostávaly vlastně jen od mamky, táta výchovné záležitosti moc neřešil, aspoň co si pamatuju), takže moc dobře věděly, jaké účinky výprask má. Myslím, že když výprask uděluje někdo, kdo ho sám na sobě zažil, tak má více citu a pochopení. Mamka prý říkávala, že jelita na zadku svědčí o tom, že se o člověka někdo zajímá, že ho má rád a že mu není lhostejný. To si teda nepamatuji, ale podle vyprávění sester to tak prý bylo.
Považovaly tento trest za velmi prospěšný. Navíc, nikdy po mně nekřičely, téměř nezakazovaly (až na nějaké výjimky), dostal jsem výprask a vše bylo zase v pořádku. Sestry byly pro mne autoritou, měl jsem zdravý respekt, ale nikdy jsem se jich nebál. Taky ony uznávaly mně. Vždy mi zdůrazňovaly, že za nimi mohu přijít se vším, že se můžu zeptat na cokoliv a taky to skutečně dodržovaly. Nikdy mne neodbyly, když jsem něco chtěl.
Už jsme si i kolikrát vyprávěly o jejich trestech a ony mi referovaly za co bývaly trestány. Celkově se u nás vždy používala hlavně rákoska. Ta měla své místo ve skříni.
Ještě můžu dodat, že u nás se rány nikdy nepočítaly. Výprask trval tak dlouho, dokud sestra, která mne vyplácela neusoudila, že mám dostatečně pruhovaný zadek a že už to stačí. Na konci pak obvykle padla věta jako: Pro dnešek to už stačí nebo A máš to za sebou.
Zadek jsem si třel hned po výprasku a taky se šel k zrcadlu podívat na jelita. Sestry u toho bývaly celkem normálně. Někdy prohodily takové věty jako: Brzy tě to přebolí nebo Za chvíli ti to zmizí. Nikdy mne ani náznakem v této situaci neponižovaly. Občas jsem musel po výprasku ještě klečet, a to byla jediná chvíle, kdy jsem si nesměl šahat na zadek. Pokud však nastala chvilka, že ani jedna nebyla zrovna v pokoji, tak jsem ten zákaz porušoval. Myslím, že to věděly, ale když to neviděly, tak ani neřešily. Zákaz při klečení jsem porušil klidně i když později v pokoji byli jejich manželé (moji švagři), ti to na mne nepráskli. Pokud byli u výprasku přítomni i oni, a to se stávalo, tak se chovali jakoby nic. Nekomentovali a po výkonu trestu jsme se bavili jakoby se ani nic nestalo. Mám s němi taky skvělé vztahy.
Moje maminka byla menší, snad můžu říct plnoštíhlá a měla krátké kaštanové vlasy. Když si to vezmu zpětně, tak vlastně hezká ženská, ale v dětství člověk vnímá mámu jinak.
Musím uznat, že moje sestry byly spravedlivé. Dokázaly rozlišovat a měly pochopení. Když jsem např. v 5. třídě dostal třídní důtku za dvě neomluvené hodiny (poslední dvě hodiny dne, učitelka nepřišla, tak šla celá třída domů), tak jsem doma bit nebyl. Na rozdíl od mnoha mých spolužáků. Nikdy jsem nedostal kvůli známkám, učil jsem se dobře a kvůli chování, nebyl jsem žádný lump. Ovšem např. za pozdní příchod domů ano. Tolerovala se akademická čtvrthodinka, pak mi vynadaly a když to bylo víc jak půl hodiny, tak jsem dostal na zadek. Taky byl výprask za odmlouvání (sestry uměly rozeznat vyložené odmlouvání a normálně podaný vlastní názor) nebo ne poslouchání. Co vyloženě nesnášely, zvláště nejstarší ségra, bylo lhaní. Proto ze mne taky brzy vychovaly slušného a čestného člověka. Na zadek jsem dostal i za různé drobnosti, ale bylo to lepší, než např. týden domácího vězení nebo kdyby se mnou doma nemluvila ani klika od dveří.
Ještě můžu dodat, že na holou rákoskou jsem dostával nejen po celou dobu střední školy, ale ještě nějaký čas i potom. Pláč a ječení nechybělo, později jsem třeba nebrečel, ale slzy v očích a nějaký ten nářek byl. Usmlouvat jsem to nezkoušel, stejně by to nemělo cenu. Sestra, která trestala (ta nebo ta) se uprosit nedala.